Sluneční hodiny jsou zařízení pro určování času v závislosti na pohybu Slunce. Sluncem ozařovaný předmět vrhá stín, podle jehož polohy se dá určit čas. Sluneční hodiny jsou pravděpodobně nejstarší a nejvíce rozšířené hodiny z elementárních časoměrných přístrojů (přesýpací hodiny, vodní, olejové, ...). [br]Nejstarší nalezené sluneční hodiny pocházejí z Knowthu (Irsko) z doby cca 5000 let před naším letopočtem. Kolem roku 3500 před naším letopočtem se už používaly v Egyptě, Babylonii, Indii či Číně.[br][img]https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/aa/Ancient-egyptian-sundial.jpg/220px-Ancient-egyptian-sundial.jpg[/img][br][size=100][size=85](Ciferník slunečních hodin ze starověkého Egypta, nalezený v Údolí králů přibližně 1500 př. n. l.)[br][/size][/size][br]Předpokládá se, že staré Řeky seznámil s konstrukcí slunečních hodin Anaximandros z Milétu kolem roku 560 př. n. l. Sluneční hodiny, které mohou být použity na kterémkoli místě na Zemi představil řecký matematik a astronom Theodosius z Bithynie (160–100 př. n. l.).[br][br]Roku 25 před naším letopočtem římský autor Vitruvius sepsal všechny známé typy slunečních hodin v VIII knize jeho svazku "Deset knih o architektuře" (De architectura libri decem) a uvedl je spolu s jejich řeckými vynálezci. Největší sluneční hodiny antického světa tzv. „Solarium Augusti“ postavili Římané v Římě kolem roku 10 př. n. l. Jednalo se velkou plochu s 30metrovým obeliskem z červené žuly uprostřed, mramorovými chodníky a pozlacenými bronzovými linkami uvnitř plochy určujícími jednotlivé časové údaje. Z roku 38 n. l. pochází známý římský obelisk umístěný na náměstí svatého Petra vysoký 35,5 m, který sem nechal dopravit z Héliopole (nedaleko dnešní Káhiry) císař Caligula.[br][br][img width=573px;,height=417px;]https://lh5.googleusercontent.com/vvCWVsIRZqI07gBomtBleJxT1Gyrx2mSSLWMlBictDoEDGtw3-MdlYCPK4RqQktEwnM1NOCUaCsob70bs__45WaF1dcP2eNZFmxPw950bluB_ZWLK1tfgJj3H_jtA35GJcTWI07ikA[/img][size=85][br](Náměstí svatého Petra, Řím)[/size][br][br]Kolem roku 605 nařídil papež Sabinianus instalování slunečních hodin na kostelech. Následně se začínají na zdech křesťanských kostelů a klášterů objevovat sluneční hodiny s horizontálním ukazatelem a dělením dne na 4, 8 nebo 10 částí. Nejstarší hodiny tohoto typu na území Německa, nacházející se na zdi kostele sv. Michala ve Fuldě, nechal zhotovit roku 822 opat Hrabanus Maurus.[br][img]https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/2/2d/Sun_dial_stone%2C_Kilmalkedar.jpg/220px-Sun_dial_stone%2C_Kilmalkedar.jpg[/img][br][size=85](Kámen tvořící ciferník slunečních hodin z poutního místa Kilmalkedar v irském hrabství Kerry - přibližně 7. století n. l.)[br][/size][br]Řecké ciferníky byly převzaty Islámskou kulturou, která je dále zdokonalovala. Řecké hodiny využívaly nodu a přímých hodinových přímek, tudíž zobrazovaly nepřesný čas. Říká se mu „Temporární čas“. Tzn. čas, který se mění podle ročního období. Každý den byl rozdělen do 12 stejných úseků, a tudíž hodina ukazovaná takovými hodinami byla v zimě časově kratší než skutečná délka hodiny. Naopak hodina zobrazená v létě byla časově delší. Takovéto hodiny měřily přesně tedy jen a pouze při dnech rovnodennosti. Aby se odstranil tento problém, zdokonalil roku 1371 n. l. Abuĺ-Hasan Ibn al-Shatir hodiny tím, že směr gnómonu změnil ze směru „kolmého na povrch umístěni“ na „směr daný osou rotace země“, tudíž směřující k Polárce. Toto významné vylepšení bylo dáno také tím, že al-Shatir využil velkého pokroku v trigonometrii učiněném Muhammadem ibn Jabir al-Harrani al-Battani (Albategni). Ibn al-Shatir si uvědomil, že použití gnómonu, který je paralelní na osu rotace země, umožní vytvořit sluneční hodiny, které budou zobrazovat stejně dlouhé úseky hodiny během jakéhokoliv dne v roce. Jeho hodiny jsou nejstaršími polárními hodinami, které se dochovaly. Tento koncept se později začal objevovat u slunečních hodin na západě, nejméně od roku 1446.[br][br]V Evropě se začaly šířit v 16. století různé typy přenosných a kapesních hodin po rozšíření kompasu v polovině 16. století. Rozvoj průmyslu, manufaktur, cestování a jiných oborů lidské společnosti vyžadoval stále větší nutnost využívání přesnějších způsobů měření času a také kladl větší nároky na jeho mobilitu. Potřebnost slunečních hodin postupně klesala v souvislosti se zdokonalováním mechanických kolečkových hodin, avšak ještě dlouho byly využívány například k seřizování věžních hodin. Skutečný soumrak praktického používání slunečních hodin však znamenala dohoda o zavedení pásmového času na konferenci ve Washingtonu v roce 1884. (Na českém území byl pásmový čas zaveden od 1. 1. 1912). Dnes mají sluneční hodiny spíše funkci dekorativní než užitnou, měří totiž tzv. pravý sluneční čas, který se od středního slunečního času může lišit až o +16 minut nebo −12 minut.[br][size=50](Text převzat z Wikipedie)[/size]